Od března váhám, jestli vůbec o těchto fotkách mluvit. Těsně před tím, než jsme se v ordinaci začali více zabývat koronavirem, jsem ještě stihl krátkou cestu na Madagaskar. Pro toho, koho by tento ostrov lákal tak, jako mě dříve, přece jen pár slov: Cena byla nápadně nízká a proč tomu tak bylo, jsem pochopil až později. Na rozdíl od Keni, Tanzánie, natož od JAR, je Madagaskar země extrémně chudá, čas se tu zastavil před mnoha lety. Hlad a nouze jsou cítit všude, bonbóny a jiné drobné sladkosti, které člověk do Afriky vozí, jsou pro madagaskarské děti asi jen nepatrnou náplastí na jejich smutné oči. Nesměje se tu téměř nikdo, snad jen ty děti, když dostanou pamlsek. Zvířat je málo, zbývají už jen různí ještěři, ještěrky, hadi a pár lemurů, i když tu byla vlastně jejich pravlast. Zbývající lemury musí s puškami hlídat strážci v rezervacích, i když to na fotkách naštěstí není vidět. Pocit beznaděje jsme ale ze sebe během cesty prostě nedostali. Vím, že rozvoj Madagaskaru je běh na dlouhou trať, ale přesto je člověku líto, že může pomoci jen tak málo. Sami návštěvníci ostrova to samozřejmě nezmění, byť to asi většinu mrzí. Příroda je tu ale krásná, tropická, na tu vzpomínáme. A říkáme si, jestli Madagaskar k návštěvě doporučovat, nebo ne. Je to turistické zklamání, ale na druhou stranu, každá návštěva cizinců Madagaskaru nejspíš pomáhá. I tak je možné na to pohlížet...